Eva Malá

Fotografie Prahy, Eva Malá

Fotografický životopis

Zrození fotografa: 1957 - vánoce, Flexaret 4a, zvětšovák Magnifax.
První krůčky: foto příbuzných, kamarádů a hlavně tenis.
Setkání s profesionálem: 1962 - fotky dětí.
Setkání s autoritou: 1960 - strejda Míla - první pořádný fotky z Jugoslávie.
Dospívání: 1963: v temné komoře na gymplu s předsedou třídy - fakt jsme dělali fotky,dolejzal - měl smůlu.
Pracovní proces: 1964 - ještě svobodná: fotil mě p. Hrdina, měl výstavu a všichni z práce mě tam viděli, nešla jsem tam, asi jsem se styděla,i když mně bylo vidět maximálně rameno, kde ty loňské sněhy jsou...
Svatba a narození syna: 1968: stovky fotek „miláčka” Flexaretou a posléze Practicou.
Normalizace: 1970-1980: žádné tvůrčí nápady, kupuji kameru Super osmičku.
Léta osmdesátá: obtěžkána taškami s proviantem dorazím do „Lidušky” a poznávám prof. Šmoka z FAMU, nezapomenutelný zážitek.Kolem mě mládí a já bych tak chtěla být svobodná, volná jako pták, ale nejsem,jdu prát,vařit a uklízet. Tenkrát necítím tolik nespravedlnosti jako teď.V kontaktu s fotkou, kupuji fotogr. časopisy, snaží se,i když je válcuje propaganda.
17. 11. 1989 - s Practicou dělám revoluci...
Léta devadesátá: Boj o přežití, na focení není čas ani nálada...Jedna smrt stíhá druhou...kde jste všichni? Choroby se taky nevyhýbají...
Třetí tisíciletí: Už toho mám dost, co ještě přijde, už nechci čekat, beru do ruky foťák a jdu sama Prahou...tentokrát s Pentaxem MZ5nkou, bez stativu, většinou s prošlými filmy. Vrhám se do toho po hlavě, udělám spoustu školáckých chyb, v minilabech už mě zdraví, všichni mě povzbuzují, každého otravuji, první úspěch: CD Prahy pro PIS a zaplacené náklady. A tak to bude rok, co lehám a vstávám s fotkou, jsem ucabrcaná z těch schodů na všechny ty věže a nyní už vím, že dobrá fotka se rodí těžce, že technika má své místo, ale není nejdůležitější, že světlo je v Praze málokdy ideální, že mě to jde čím dál tím hůře, nároky stoupají a vůbec nejpodstatnější je umět se dívat skrzevá hledáček a KROK SUN KROK je můj tanec. Pořád říkám, že fotka je o krocích a stativ neumí chodit a hlavně neumím udělat fotku znova - stejnou, protože hraje roli to světlo, nálada a že to nejde střihat „jak Baťa cvičky” a to je asi dobře.Jinak by všichni viděli stejně a Vás by to nebavilo se na to dívat. A naposledy: Poděkování všem, kteří mě podrželi, neustále vychvalovali a nedopustili mít fotky jen v šuplíku.Vím jak má vypadat dobrá fotka a doufám, že jsem se k tomu malinko přiblížila, že jsem těm vzorům jako pan Sudek, Plicka, Karásek, Thoma neudělala moc ostudy.